Jistě každý znáte ten pocit, když vás nahlodá malý červíček, a máte prostě pocit, že jít lovit bobříka Večerky je to nejlepší, co se dá dělat s dnešním načatým večerem. Tak vezmete svého nejlepšího kámoše (popř. kámoše, pokud nevlastníte nejlepšího) a jdete prostě na to. Jistě nemusím popisovat, jaký je to pocit, když děláte něco zakázaného, protože takový pocit všichni známe a nejspíš bych to ani nesvedl.
Tři profesorky
Při úklidu mého pokoje ve sklepení (jednou za studium by si měl člověk uklidit) jsem našel básničku vytvořenou ani nevím pro jaký účel. Pravděpodobně za tím stojí nějaká soutěž, nebo chvilka nudy na hodině, ale řekl jsem si, že bych se měl s Vámi o ni podělit. Berte prosím při čtení na vědomí, že jsem ji psal v nějakých 12 letech, takže ta úroveň není dokonalá a od té doby se také změnily mé názory, myšlenky, i postoj k různým věcem. Číst dál…
Paní profesorka Liu dostala úžasný nápad, který měl atmosféru z blížících se zkoušek a vysvědčení trošku odlehčit – ve společenské místnosti se uspořádala literární hodinka, ve které se Havránci předvedli jako nejen sečtělí človíčci, ale také jako lidé s fantazií! Číst dál…
Vždy, když procházím chodbami naší školy, vidím kolem sebe stovky uspěchaných lidí. Míří rychle za svým cílem, nekoukají okolo sebe a mnohdy si ani neuvědomí, kolem jaké krásy prochází bez povšimnutí. Mrzí mě, že nikdo nevěnuje pozornost ani obrazům na stěnách, ani vitrážím v oknech, ani samotným kamenným zdem. Zkoušeli jste se někdy zaměřit na ty prazvláštní staré ohlazené kameny, které sténají, když fouká vítr? Na třetí prkno zleva od knihovny v klubovně s podivným sukem, který příšerně vrže, sotva se na něj podíváte? Co když se nám hrad snaží něco říct?
Mé oči sledují
hvězdy rozkvétají,
jako rolničky zvoní,
zlaté slzy nebe roní
na vodní hladině,
dýchám jen pro ně,
tonu v řvoucím tichu,
nedostává se mi sluchu,
duši mojí pohlcují,
po vodě plují
tisíce diamantů drahých
a přec tak prostých. Číst dál…
