Vzpomínka na rok 2011

Napsal/a Korespondenti     Rubrika: Havraspár, Na křídlech fantazie, Řešeto

ravenclaw

Jednoho dne, když jsem procházela naší školní knihovnou a hledala knihu pro zálibné čtení, narazila jsem na tuto: Katastrofy a následky 21. století od Kenshina Izawariho. Nevím jak mohla mudlovská kniha zabloudit sem, do naší kouzelnické knihovny, ale myslím si, že o této katastrofě byste měli vědět.

Píše se den 11. březen roku 2011 v Japonsku na souostroví na Dálném Východě. Ten slunný den se podobal každému dni, co už uplynul a to jich uplyno tisíce a miliony. Lidé spěchali z práce, ze školy, ze schůze domů, jiní šli do kina nebo nakupovat, někteří jen tak se projít, někteří ještě pracovali, někteří jeli vlakem a někteří byli doma.

Najednou to s nimi nebezpečně škublo. Japonci jsou na zemětřesení zvyklí, takže šli dál. Po dvou minutách malé zemětřesení ustalo a nic nemohlo změnit tak krásný slunný den. Lidé dál spěchali z práce, ze školy, ze schůze domů, jiní šli do kina nebo nakupovat, někteří jen tak se projít, někteří ještě pracovali, někteří jeli vlakem a někteří byli doma. Den šel dál a nikoho nic nepřekvapilo až na pár nezkušených dětí, co toto zažili poprvé.

Ručička hodin na velkém mrakodrapu ukázala na minutu po třičtvrtě na tři. Pár lidí se podívali na své hodinky. 14:46…

Neuběhlo ale ani pár vteřin, když s nimi zem znovu šklubla. Město Tokyo se začalo otřásat a milióny lidí padaly k zemi nebo lidé pobíhali kolem, aby mohli pomoct dalším. Všechno možné začalo padat a každý se snažil chránit si hlavu. Japonci, jak už bylo řečeno, jsou na zemětřesení zvyklí, a jak se při tomto hrozném jevu chovat,se učí už od prvních dní ve škole. V kancelářích Japonci zalézali pod stoly. V domech se všechno bortilo, padaly knihovny, mudlovské přístroje. Lidé měli strach a někteří dokonce zemřeli, protože nestačili utéct před bortícími se střechami.

Co bylo horší: Vzniklo Tsunami. Tsunami je japonské slovo a jak je japonským zvykem, je poskládané z dalších dvou slov. Tedy přístav a vlna. Jedná se o hrozivě velkou vlnu vznikající vlivem zemětřesení v oceánu nebo padnutím meteoritu.
Vzniklo Tsunami na pobřeží největšího ostrova Honshu, kde zničilo mnoho přístavních měst a dosáhlo až na několik desítek kilometrů do vnitrozemí. Obětí stále přibývalo a zemětřesení mělo trvat po další jeden měsíc.

Když jsem o této události chtěla vědět víc a hledala jsem dál, našla jsem článek jisté japonské dívky, čarodějky Mineko Misuriové, která tuto událost díky bohu přežila a popsala v knize Když se vám rozbouří země pod nohama. Zde uvedu úryvek začátku knihy:

Slunce pražilo každému do zad. Byl krásný jarní den a přesto většina lidí jen pospíchala do víru prací, dřiny a všeho možného. I přesto, že se někde povaloval nějaký ten kopeček čistě bílého snížku, si každý mnul spocené čelo, sundaval si kabáty a kabátky, světříky a svetry. Jiní obdivovali první jarní den a jiní hlasitě bručeli nesrozumitelné vražedné věty. Ale bylo jasné, že jsou z takového dne po dlouhé mrazivé zimě šťastní.
„Sakra holka, dávej pozor!“
Plavovlasé děvče leželo na zemi tváří dolů. Pán držíc v jedné ruce kabát, u ní klečel. Dobře jí znal, protože ona tu přece běhala každičký den. Pohledem se jí snažil zvednout, ale to malé děvče tisklo tvář na špinavou zem a jen na pána valilo velké modré očí. Nemohlo se hýbat, nečekalo pomoc.
„Pospícháte do práce..?“ optalo se tiše. Pán se usmál, ale mimoděk odkryl rukáv, kde se zahleděl na čas. Bylo deset minut po půl třetí. Na tom ale nezáleželo, on přece šel z práce a domů může přijít kdykoliv se mu zlíbí, pokud to nebude o půlnoci.
Podepřel tedy malou dívku a pomohl jí vstát. Její oblečení bylo špinavé od bláta, přesto ale vypadalo slušně. Její dlouhé plavé vlasy hrály ve větru.
„Jak se jmenuješ?“ Díval se na ní ze své výšky, což mu nevyhovovalo, neboť byl zvyklý se lidem dívat zpříma do očí, a tak se tedy naklonil, jako to dělají tatínkové, no znáte to.
Děvče si dalo načas aby odpověděla jen „Mineko“. Ten černovlasý pán, kterému se na čele rýsovaly vrásky, se jí ale optal na další otázku, která zněla: „A kolik ti je děvče?“. Mineko si znovu dala na čas. „Je mi dvanáct, pane…“
Na dvanáct let nevypadala. Byla malinká, měla drobnou postavu a dětský obličejíček, ve kterém se zračil strach.
„Dobře… Bydlíš v téhle čtvrti, že? Tak tedy…“ pán si odkašlal: „ehm..Tak tedy. Dovedu tě domů, čípak jsi, Mi-“
Najednou se jim začalo trochu chvět půda pod nohama. Plavovláska ještě více vykulila oči, ale po chvíli chvění přestalo, všechen rámus, jako když táhnete postel po dřevěné podlaze, ustal.
„No vidíš to děvče, vypadá to na zemětřesnou přeháňku, tak to abychom pelášili domů.“ Znovu se podíval na hodinky, na kterých ručička ukazovala třičtvrtě na tři. Už se nadechoval, aby se zeptal v jakém bloku bydlí, když to s nimi náhle prudce trhlo. Skřípání a padání všeho možného se ozvalo hlasitěji než předtím. Tohle už nebylo chvění. Mineko a pán si připadali jak na lodi v rozbouřeném oceánu. Všechno kolem se kymácelo, stromy, aniž by je vítr ofoukl, šustily, vysoké budovy na obzoru se zlovolně houpaly sem a tam. Na ulici vybíhali lidé, děti, zvířata. Křičeli na své sousedy přes celou vřavu a sousedé křičeli na ně, protože jim nerozumněli. Všude vládnul zmatek.
Maličká Mineko se znovu ponořila do bláta, to jí ale ten černovlasý pán vzal a spěchal s ní k dlouhému podchodu. Byl opravdu dlouhý a jak se zdálo elektřina také nešla. Pán se snažil po kapsách nahmatat maličkou věc, ze které pak vyplynulo, že je to mobilní telefon, který ale moc světla těm dvěma nepřinesl. Bezmocně ho tedy sevřel v ruce a sesul se po zdi podchodu, vlivem velkého trhnutí v zemi.
„Lumos!“
Nastalo ticho a podlaha se přestala třást. V podchodu se ocitlo světlo z dlouhého čehosi, co připomínalo ozdobený klacík. Pán se neptal, o co jde. Nechápal, kde takovou věc dívka vzala. Podíval se na hodinky, které teď už jasně viděl. Byla minuta po třičtvrtě.
Ozvaly se duté rány, spěšné kroky, které mířily k podchodu.
„Nox…“ šeptla dívenka a přitiskla se ke zdi. Všude se rozezněl povyk a podlaha se znovu ohromně zatřásla.

Proto prosím, když už jsme se na tuto událost obrátili, udržme Minutu ticha pro všechny padlé, minutu ticha pro Japonsko.

11.3.2011 ve 14:46, Japonsko

Vaše Luna Laurenová

Tagy: , , , , ,

4komentáře

  1. Glestér Píše:

    No dobře, je to hezké, ale ukončit to „minutou ticha pro všechny padlé“ mi přijde vhodné spíše k vzpomínce na nějakou bitvu.;-)

  2. Teri Wolfsonova Píše:

    Mně se ten článek líbí, nápad je to rozhodně dobrý 🙂

  3. PLG Píše:

    Imho se to sem nehodí. Je toho všude plno až k tomu mám už odpor..

  4. Luna Lauren Píše:

    1. Vždyť „bojovali“ o život 🙂
    2. Děkuju ^^
    3. Nehodí se to sem, já vím. Ale ten den, kdy jsem to psala a kdy o tom nemělo většina lidí ani ponětí a kdy otřesy dosahovaly síle 9 stupňů, mi přišlo vhodné upozornit. Bohužel byl článek zveřejněn po 3 dnech a kdy se situace v japonsku nanejlépe trochu uklidnila.

\par