Jako den a noc

Napsal/a LUARTRIE.     Rubrika: Ze světa kouzel, Zmijozel

„Noc úplňku. Všude kolem panoval klid a po celém lese vítr roznášel to nesnesitelné, mrazivé, podzimní šero. Muž v otrhaném hábitu spěchal do tmy. Do samotného lesa, kam by se opovážil snad jen ten největší hlupák. Netrvalo dlouho a ozvěna z lesa navštívila i blízké okolí. Hlasitá a děsivá ozvěna, jež vyplašila hejno havranů, kteří doposud kroužili kolem koruny stromů. Ozvalo se zavytí. Dlouhé a táhlé. Ale ne ledajaké ..“

Všem dobře známý přispivatel, který se ukrývá pod svým anagramem přichází s další mrazivou povídkou. S povídkou, která jako by se nápadně zaobírala životem jedinců, kteří to dle samotného autora nemají vůbec lehké. Životem lykantropů. Ale jak sám LUARTRIE tvrdí, jen ztěží si můžeme domýšlet, jaké to doopravdy je. A než se začtete do této tajemné povídky, máme pro některé z Vás smutnou zprávu. Do odvolání samotného autora, se žádných dalších (nových) povídek nedočkáme. Důvody jsou nám stále nejasné (a tak to pravděpodobně i zůstane), ale je tomu tak. A tak nám nezbývá nic jiného, než doufat, že toto nejsou poslední řádky, které máme možnost shlédnout. Nicméně, se nám podařilo domluvit rozhovor se samotným protagonistou těchto povídek, ve kterém se možná dozvíte více. Již brzy! Ale nyní, se již ponořte do temné noci, kterou svými „paprsky“ protkal samotný úplněk.

Jako den a noc
„Kdo pokládá svůj osud za těžký, ať se podívá na jiné, aby se naučil trpět.“

Je mi třiadvacet a je to již pět let od doby, co mi zemřeli oba rodiče. Zůstal jsem sám. Na všechno. Odstěhoval jsem se do malé vesničky a koupil malý domek nedaleko hlubokého lesa. Říkáte si, kdo by se stěhoval k lesu. Je to také pět let od doby, co mne za úplňku pokousala krvelačná bestie bez zábran. Vlkodlak. Na tom, jak se to stalo, již nezáleží. Nebo snad záleží? Ne, nezáleží. Můžete mi věřit. To, jak se to stane, je to poslední, na čem by jen mohlo záležet. Na čem vlastně záleží? Celá vesnice mě nenávidí a snaží se mě vyhnat. Sám doposud nevím, jak se to dozvěděli. Nebo si to nepamatuji. Pokřikují na mě nevrlosti vždy, když vylezu z domu. Pokládají mě za stvůru z pekel, která byla stvořena pro zabíjení. Vědí, že mě sami porazit nedokážou a tak mnohdy pořádají různé magické obřady přímo před mým domem. Vskutku zábavné rituály, ale je to spíše k pláči. Popíši Vám nyní den, který se pro mě i pro celou vesnici stal osudným. Bude to den, který by si nezasloužil nikdo. Dokonce ani já.

Ráno jako každé jiné. Snad jen obloha, jako by nevěstila nic dobrého. Již týden jsem nevylezl z domu, potřebuji na vzduch. Na chvilku. Jen na chvilku. S prvním krůčkem za práh svého domu, se mě opět zmocňují otázky a pocity, jež mne pronásledují každičký den. Proč? Proč zrovna já! Neujdu ani dvacet stop a již se ozývají pokřiky místních, které ne že by mi zrovna lichotili. Snažím se je ignorovat. Čím více však pokřiků je, tím více mé emoce sílí. Je to nekonečná deprese. V životě bych neublížil ani mouše a ted‘? Úplněk co úplněk se ze mě stává monstrum. Monstrum, které je na všechno samo. Zřejmě tak, jak to má být, vše v pořádku, že. S každičkým krokem se trápím čím dál tím více. Dnes je totiž úplněk. Snažím se na něj připravit, ale nemám to vůbec lehké. Drtí mě ona samota, drtí mě to, že sám sobě připadám jako nestvůra, která je hodna záhuby. Nic jsem nedokázal a údajně dokážu jen ubližovat. Ale já takový přec nejsem! Nejde s tím bojovat. Až moc silný soupeř. Moje duše jako by byla rozervána vejpůl. Nemám rodinu, nemám jediného přítele, nemám nic. Smysl života již dávno zmizel. Bojím se sám sebe. Opovrhuji sám sebou. Všichni mě nesnáší! Jako bych byl to nejhorší, co existuje. Chce se mi smát, chce se mi plakat. Chce se mi řvát a klejt. Je večer. Celý den jsem zase nevědomky prochodil u okraje lesa. Přijde mi to jako vteřina, kdy jsem opustil svůj dům a nyní, již úplněk je na sklonku. V momentě, kdy deprese balancuje na hraně se zešílením, se vracím domů. Přemýšlím, na co jsem vlastně celý den myslel a kudy jsem chodil. Ale nedostává se mi odpovědi. Strach a smutek. Dvě z nejsilnějších emocí, doslova zatemnili můj rozum. Ale to, co se dělo ve dne, již není důležité. Měl bych si vzít sérum. Ano, vezmu si sérum, lehnu si a budu doufat, že tu noční můru, která se již pět let po sobě opakuje, přespím. Kéž by. Pomalu, jako tělo bez duše přicházím ke svému nočnímu stolku. Víte, jako bych ztratil polovinu citů a emocí. Protože v momentě, kdy otevřu šuple a naleznu jen prázdnou fiolu od svého séra, to s mou osobou nijak nehne. Sérum prostě došlo. Hm, fajn. Jsem zvyklý na to nejhorší. Bez reakce a bez jakéhokoliv pocitu přecházím k dřevěné okenici. Nemám již ani šanci, ani chtíč zatáhnout závěsy a zavřít okenní dvířka. Smrtelný jas úplňku, totiž dopadne na mou pohublou tvář.

Cítím, jak se můj tep zrychluje. A vnímám tak příchod nejhoršího. Zorničky se roztáhnou a nabudou děsivé černi. Netrvá dlouho a dostaví se i bolest. Ta nesnesitelná bolest, kdy je mé tělo ztuhlé a v křečích. Praskání kostí a samotná přeměna je proti tomu jedno velké nic, ale ta nesnesitelná a sotva popsatelná bolest, kdy se to monstrum dere na svět! ÁÁárgh! Drápy zaryju do dřevěné okenice a pomalu přestávám vnímat vše kolem. Již nevím, co dělám. Stále to však bolí. I smrt by byla přijatelnější než tohle! Když je po všem, zbystřím čumákem, který byste rozhodně nepohladili a proskočím okenicí ven, do nočního světa. Rázem již necítím nic. Emoce, bolest, prostě nic. Pajdavým během po čtyřech, zamířím k lesu, kde děsivě zavyji. Tak děsivě, že bych za jiných okolností vylekal i sám sebe. Naposledy pohlédnu vstříc měsíci a pak? Pak je již tma. Nesnesitelná, nekonečná a nicneříkající temnota. Pomalu se však navrací psychická i fyzická bolest. A vše ostatní, jež mnohdy značí konec. A opravdu. Otvírám oči a probouzím se na studené podlaze svého domu. Okenice je rozbitá a otevřena dokořán. Vůbec nic si nepamatuju. Netrvá dlouho a pohltí mě pocit strachu, který jako by se ptal; „Co se stalo?“

A stalo se asi mnoho. Nebot‘ bych nyní nebyl tam, kde jsem. V lese. Opuštěném a hlubokém lese, kde mám svou malou chajdu. Daleko, daleko od civilizace. Sám. Nikdy nikým nerušen. A to je můj úděl. Celé prostředí patří mně! Od horizontu až k nebi! A v noci? V noci ještě dál! Vesničanům se splnil sen, zbavili se toho monstra, avšak za děsivou cenu. Té noci, jsem prý napadl skupinku malých dětí, kteří se shodou okolností ztratili v lese nedaleko mého domu. Malých dětí! A to mě zničilo. Musel jsem pryč. Utekl jsem. Potřeboval jsem být sám někde, kde už nikomu neublížím. Nikdy si to neodpustím. Leč za to nemohu. Depresemi trpím stále a samota, která mě obklopuje, mi den co den přináší nové pocity. A vězte, že ani jeden z nich není dobrý, či veselý. Myslíte si, že vlkodlak neumí plakat? Se svým osudem jsem již smířen. Našel jsem místo, kde jsem pro okolí neškodný. Doufám. Navždy sám. To je můj úděl. Mé poslání. Můj život. Život vlkodlaka nikdy nepochopíš, ani doslova nepopíšeš, tak se o to nesnaž hlupáku! Už půjdu, samota čeká. Hahahah, jak já se té její společnosti nemohu dočkat! Ale dnes večer, se dostaví vlastně ještě jeden přítel. Budeme tři. A bude veselo! Úplněk.

LUARTRIE.

Tagy: , , , , ,

2komentáře

  1. Yuuki Meruhesae Lawliet Píše:

    Jé :o) to jest velice skvostná povídka hodna obdivu :)) taky bych měla něco sepsat 🙂

  2. Shirley Griffin Píše:

    pekna, pekna:))

\par