Vysněné zrcadlo

Napsal/a Lucia Lex Liu     Rubrika: Havraspár, Na křídlech fantazie

Před časem skončila soutěž praktikanta Alexe Petrova Vysněná identita. Když jsem tak zase jednou šla kolem magického zrcadla, o kterém jsem psala, postesklo si, že o sobě ještě nikdy nečetlo, a že by moc, moc chtělo. A když už jsem jednou ta šéfredaktorka, jestli by to nějak nešlo. Při pomyšlení, že by mne zrcadlo zase mohlo nějak vypéct, jsem raději rychle souhlasila. Ke konci školního roku vám tedy přináším svou verzi Vysněné identity. A když bude souhlasit vítězka soutěže Isabella J. Smithová, dočkáte se i jejího zpracování dne v kůži Sira Stanleyho.

A jak to vlastně s tím magickým zrcadlem bylo? Celá věc se seběhla nějak takhle …

Ach, Roweno, to je ale zvláštní zrcadlo, tady v pátém patře! Nikdy dříve jsem si jej nevšimla. A mám pocit, jakoby se na mne dívalo …
„Co tak zíráš!“ Uslyším hlas. To je divné, nikdo tady není …
„Ano, s tebou mluvím. Chceš do mne snad vykoukat díru?“ A pak mi to došlo. Mluvící zrcadlo. Že já se ještě vůbec divím.
„Omlouvám se, pokud vám mé zírání přijde neslušné, jsem jen“
„Zvědavá?“ odtušilo zrcadlo posměšně. „No jistě, každý je zvědavý! A taky máš být proč. Já jsem totiž kouzelné zrcadlo!“ oznámilo mi důležitě a čekalo, co já na to.
„Eehm, jistě …“ kývla jsem hlavou.
„Vidím, že tě to nepřekvapuje. Ale víš, co dá práci tady prostě jen tak stát, vidět do hloubi duše všem, co jdou okolo-“
A v tu chvíli mi spadla čelist. „To jako fakt?“
Zrcadlo se zadmulo pýchou, ale pak posmutnělo. „Jsi první, koho to zajímá. Většina lidí si ani nevšimne, že jsem tady. Prostě jen další kus skla, že jo.“
„No tak jako … že bys bylo zrovna na ráně, to říct nemůžu. Taky bych tě přešla, kdyby mi zrovna nějaký prvák nehodil do vlasů žvejkačku.“
Zrcadlo smutně zavrtělo povrchem. „No tak to vidíš … Ale slyšelo jsem, že máte teďka nějakou zajímavou soutěž …“
Kývla jsem. „Jo, Petrovovi se zase něco vylíhlo v hlavě a člověk aby lítal a hledal, kdo nebo co stojí za to, aby si s ním či tím prohodil identitu. Jako sorry, bejt Stenly by bylo děsně zajímavý, ale z tý zelený by se mi asi udělalo zle.“
„Mohla bys být …. Víš co …“ nadhodilo zrcadlo.
„Co?“ zeptala jsem se inteligentně.
„No vždyť víš.“
„Nevím.“
„Pane na nebi, a to je z Havraspáru!“
„No! Kolej oplývající intelektem a fantazií!“
„Fantaco?“
Spráskla jsem ruce. „Radši mi pověz, co bych to teda mohla být. Jako já jinak strašně ráda kecám se zrcadlama a vystávám u nich ďůlky, ale víš jak …“
„Jasný. No prostě mne napadlo, že ty si tady pěkne na den stoupneš a budeš se tvářit stejně inteligentně a krásně jako já …“
“Támhle po tý stolet staré pavučině ti něco leze …“
„A já si zase na den půjčím tvoje tělo. Bude sranda, ne?“
„No počkej, co je srandovního na tom tady stát celej den jen tak?“
„Takže ujednáno!“
A pak jsem pocítila škubání, podání tisíců střípků do mé kůže, pak se mi zatočila hlava, všechno se mnou házelo … a pak jsem uviděla sama sebe, jak se šklebím a usmívám od ucha k uchu. „Super!“ řeklo zrcadlo v mojí podobě a kamsi odpádlovalo.
„No ani moc ne.“ Zahučela jsem v odpověď. Takže teďka tu budu stát jako blbec a, pravda, budu moct poslouchat cizí myšlenky a vidět do všech jak do hubené kozy. Super. Petrov mne zabije. Já zabiju to pitomý zrcadlo, až se vrátí!!! Jako proč jsem si vybrala starý, zaprášený zrcadlo? Opravdu nevím, co napíšu, když si spíš ono vybralo mně. To jsem zvědavá, jestli má taky ambici psát tuhle soutěž. Ach, Roweno.
Je osm hodin ráno a já jsem zrcadlo. Jak originální. Takže co teď? Prostě jen budu číhat na lidi a hrabat se jim v hlavách? Uhm. A hele, támhle někdo jde. Grandfeatherová? Co ta tady chce? Tak se podíváme …
„Jsi hadr. Mysli jako hadr. Hadr, hadr, hadr …“ Jej, že by nevyřešené problémy s hadrem v dětství? Sebral jí někdo její milovaný hadr? Sebral jí hadr lásku jejích rodičů a ona se potřebuje v mysli s hadrem ztotožnit, aby se s touto frustrací vyrovnala? Nebo potřebuje, aby hadr zemřel?! Hej, takhle přece … ! No nazdar, jsem mluvící zrcadlo a jsem magor. Profesorka už je dávno pryč a nikdo nejde. Co dělá zrcadlo, když tady stojí jako solný sloup? Ani nehty si nemůžu hryzat. To je situace. To jsem taky nemohla být něčím, co by mělo ruce, které by si mohlo hryzat z nervozity? Do Merlinovy plešky, fakt! Jako co tady můžu dělat? Blbě koukat, mračit se? No, to by možná šlo. Snažím se mračit, co to jde. Vypadám fakt … nebezpečně. Jako kdyby mne bolelo břicho. Právě jde kolem nějaký prvák. Zkusím se zamračit co nejvíc … Hele, všimnul si mě! A jde ke mně!
„To je ale divný zrcadlo. Takový olezlý a špinavý … mohlo by se mi hodit na můj podlý plán na odstranění naší primusky!“ myslí si a natahuje se po mě. Heeej, co to děláš? Dej ty pracky pryč, máš je celé ulepené od čokoládyyy! „Tady si odlípnu kousek … A sakra, Stanley!“ pomyslí si prvák a mizí rychlostí mé trpělivosti. A sakra, Stanley.
„Ty anulace bodů jsem provedl fakt skvěle. Samozřejmě jsem nemohl nechat moc velkej rozdíl mezi Havraspárem a Zmijozelem, to by bylo podezřelý a Liu by z toho zase udělala aféru … děsná ženská, nechápu, jak s ní Jessica může kamarádit … Takže teďka už se to prostě nějak zařídí. Díky Salazare za Daynse! To mi připomíná ty domluvené galeony … budu mu to muset nějak vysvětlit … nejlépe mečem. Přece se nenechám vydírat od nějakého usmrkance z Havraspáru. Musím zlikvidovat Havr, Ayana už se o sebe postarala sama, takže už to nebude takovej problém … Hele, z toho bych mohl udělat písničku a naučit jí kolejku. Jsem já to ale chytrý a neodolatelný gentleman!“
Bzzzz bzučí mi v uších! Jsem to věděla! Ale ostatně, to není žádné překvapení, že? Aaa, mít tak ruce a nohy a moct se na něj vrhnout! A nikdo by se nic nedozvěděl, neb jsem zrcadlo! Sir Stanley se nemůže vyrovnat s myšlenkou, že Havraspár ohrožuje jeho kolej a představuje pro ni velice silnou konkurenci. Proto vymýšlí plány, jak se této koleje zbavit. Zřejmě byl nejstarším sourozencem, kdy se musel neustále o něco prát s ostatními a není si proto jist svým místem na světě a proto si potřebuje neustále dokazovat, jak je jeho kolej úspěšná a on nepodstradatelný. Navíc žárlí i na svoji manželku a nemůže připustit myšlenku, že by dosáhla většího vlivu než on. Má potřebu ji ovládat a řídit. Hej a co je zase tohle za psychologický rozbor? Tím se to zrcadlo jako baví? No já snad umřu. Snad nekecalo a vrátí se … protože tohle bych dlouho nesnesla. „Já jsem Thomas Stanley, a jsem velká klasa, s mou manželkou Jessicou chrastí plná kasa.“ Stanley zalez už! Kdo má ty tvoje myšlenky poslouchat! No konečně, Stanley je v tahu, ale vypadá to, že se blíží ještě někdo, takhle při jedenácté hodině dopolední …
„Já ho otrávím, fakt ho jednou otrávím! Morous jeden starej!“ Že by Jessica? No jasně, je to ona! „Jako co si myslí, že mi bude tunelovat účet a ještě se tvářit jako spasitel? A po té Ogdenské mu táhne z pusy a mluví samé bláboly. Ach, Roweno, já jsem tak nešťastná! A Lucia, ta mi taky pije krev! Jako ona se vdává z lásky a ještě bude mít titul. Život není fér! A těch úkolů, co musím opravit … to je prostě …“ Jessica zašla za roh a pak zmizela docela. Ahá, takže jejich manželství pěkně skřípe … Je patrné typicky ženské myšlení, které jede zároveň na několika rovinách. První je tady manželský problém – život s profesorem Stanleym zřejmě nestojí za nic. O lásce se nedá mluvit, šlo tedy o svazek za účelem získání titulu? A co ty peníze, že by si, zcela netradičně, vzal kvůli nim on ji? Potom se není co divit, že je Jessica nešťastná a jako jediné východisko vidí vraždu. Ale to by na to nesměl nikdo přijít a zrcadlo by nesmělo nic vyžvanit. Už se těším na ty úplatky. … Hej! Necháš toho, tady jde přece o Jessicu, musím jí pomoci! A to, co se mi samovolně líhne v hlavě, se mi vůbec, ale vůbec nelíbí! Takhle mluvit o kamarádce, že se nestydíš! Jestli ono to není tím, že ty žádné kamarády nemáš!
Ve dvě hodiny se objevuje moje já a v něm zrcadlo. Zcela bezostyšně si do mě cvrkne prsty. „Bavíš se?“ zeptá se.
„Děsně,“ odpovím nudícím se tónem.
„Mě se v tvé kůži líbí, asi si ji nechám!“
Zamračím se co to dá. „Opovaž se!“
Zasměje se. „Stejně by to nešlo,“ rozmarně pokrčí rameny a odběhne pryč. Zrcadlo je jediným předmětem, do jehož mysli nevidím.
Až do čtyř hodin je klid a já se úporně snažím se neunudit k smrti. Dokonce jsem si začala opakovat Stanleyho dějiny 3. Vždyť to říkám, z každého, kdo se stane zrcadlem, bude po kratší či delší chvíli magor. To je prostě nezvratný osud. A náhle se odkudsi vynořuje pan řídící, mistr Zlo … é, co? Lobber, jasně. Tak to by mohlo být zajímavé. Co se asi tomuto muži, tak vesele vykračujícím, může honit v hlavě? Oči mu září, úsměv jak nakreslený lihovkou … tak se podíváme.
„Malý trektůrek jezdí po poli, při jeho práci ho nic neskolí, malý jak brouček, silný jak medvěd, malý traktůrek už jede! A Standa je jeho kamarád, se Standou jezdí rád, malý traktůrek už jede!!!!!!!“ A tohle, vážení, tohle řídí naší školu. Sodoma gomora! Pro Rowenu, kde tohle vzal? Co to je?
Ředitel Lobber je takové velké dítě. I přes velkou dávku povinností nechce dospět. Má zálibu v dětských knížkách, což maskuje jako nostalgii. Buď mu v dětství byl přán přebytek lásky a nebo se jí naopak nedostávalo, v každém případě nemá rád roli dospělého a brání se jí seč to jde. … Super, zase něco, co jsem nepotřebovala vědět … Roweno, on se vrací!
„Znáte Bořka, všechno spraví,
znáte Bořka šikulu!

Béďa a Julča, Rolík a Max,
Lůďa a Týna přivítá vás,
pak Bořek rozdá práci všem
tak začíná jejich radostný den

Znáte Bořka, všechno spraví,
znáte Bořka šikulu!

Micka, ptáček, Václav i Hugo je rád,
že si můžou spolu celý den hrát

Znáte Bořka, všechno spraví,
znáte Bořka šikulu!
Znáte Bořka, všechno spraví,
znáte Bořka šikulu!“
Pravděpodobně něco zbořil a teď to jde spravit? Hlavně ať už jde! Ježiši, tohle si nezasloužím, tohle si fakt nezasloužím, on si tady rozhodil vercajk a jde spravovat tady, asi si myslí, že je tady sám. A co já mám jako teďka dělat? Nananananananananana … neslyším, neslyším, nic neslyším! A nevidím!

Je sedm večer a Lobber už se konečně sbalil. Kdybych měla hlavu, tak by mi praskla. Docela určitě. Tohle je týrání studentů, to půjde na ministerstvo! Ach, Roweno, budu mít noční můry, začnu koktat a v noci nebudu moct usnout! Kdyby věděl, co ty jeho dětské tentononc způsobují! By si to rozmyslel! Tak si říkám, že být zrcadlem není žádná sranda, o tom tedy žádná. Celý den posloucháte něčí výlevy, které slyšíte jen vy, nemůžete nic říct, aby k vám nezačalo chodit ještě víc lidí … je to prostě v pytli. Nemůžete přestat poslouchat, vypnout oči … vůbec to tomu zrcadlu nezávidím. Ale jestli nepřijde, tak ho vlastnoručně uškrtím! Tak moment, já ruce nemám! No to je fuk, nějak by se to přece udělalo, ne? Mohla bych na něj pěkně elegantně spadnout a … no ale počkat, to bych se zabila, to teda taky není nic moc. Takže mi nezbývá než čekat a doufat, že mne coby zrcadlo někde nezardousil Dayns a nebo že se nezcvoklo a nechodí teď někde dokolečka s tím, že je královna ze Sábi. Řeknu vám, že k tomu někdy nemám daleko.
A, támhle jde.
„Tak co, užila sis den?“ zeptá se s úsměvem.
„A ty?“ opálkuju mu zpět jeho otázku.
„Ale jo. Dayns se třikrát pokusil zabít, naštval dvanáct profesorů, schytal pár školních trestů, Stanley se mi šíleně vysmál, že ten pohár nevyhrajeme, na to konto Marci snědla kýbl zmrzliny, Mara měla půlhodinový proslov ke kolejce, ze kterého si nikdo neodnesl nic nového a celý den mne otravovala banda sov.“
“Takže nic nového,“ odtušila jsem, s lepší náladou.
„Takže ti stačil jeden den v mém rámu?“
„Úplně. Budu mít noční můry až do smrti.“
„Á, to jsem rádo, to byl můj cíl!“ Zrcadlo potěšeně zatleskalo ručičkami a dotklo se prsty rámu. Znovu jsem pocítila zapichování střepů, házení ze strany na stranu a nabývání tvarů. Za chvíli už jsem to zase byla já. Akorát mi bylo hrozně špatně od žaludku.
„Hej, co jsi to všechno jedlo? Připadám si, jako bych toho snědla tunu!“
Ale zrcadlo na to neřeklo ani slovo, jen se potuleně zachichotalo. Já jsem jen mávla rukou a urychleně vyrazila směr Dívčí umývárny. Tohle si spolu ještě vyřídíme!

5komentářů

  1. Goldy Píše:

    Poklona autorce, protože tohle je fakt dílo. Nejdřív jsme si řekl, že to jen tak přeletím očima, ale to nejde nečíst. Super!

    A ještě naprosto nedůležitá asociace (kterou píšu jen proto, že jsem sentimentální grafoman): Skoro bych řekl, že je to to zrcadlo, co jsem kdysi použil v první hodině úvodu do filosofie 🙂

  2. Lucia Alexandra Liu Píše:

    Vážně? Až tak? Děkuji. :))

  3. Kate McR. Píše:

    Fiha Luc 🙂 fakt povedené! A ty vtípky 😀 hlavně s tím Stanleym … vážne super! 😉

  4. Lady Píše:

    Jak jsem řekla – dokonalé vystihnutí psychologických pochodů a vůbec. Moc se mi to líbí. XD

  5. Marci Mosetová Píše:

    Je to prostě jedinečný! Když pominu, že tu byla prozrazena moje slabost pro zmrzlinu…no ale jinak tu vyšly najevo horší věci, tak co. Tleskám, smekám a zároveň se směju těm hláškám.

\par